historie
Po dlouhá léta byl zámek jen nenápadným objektem za šedivou zdí. Teď, když se konečně probouzí k životu, připomeňme si alespoň krátce jeho historii.
Počátky jsou spojeny se šlechtickým rodem Gryspeků z Gryspachu. V letech 1550 - 1555 získal postupně celé rožmitálské panství, ke kterému náležel i Mirošov, Florián Gryspek. Tento významný politik a rádce Ferdinanda I. nashromáždil během svého života značný majetek, o který se po jeho smrti v roce 1588 rozdělilo 7 synů. Statky Strýčkov a Mirošov připadly synu Ferdinandovi. Ten si za své sídlo vybral právě Mirošov a dal si zde postavit renesanční tvrz s dvorem a pivovarem. Zámeček byl patrová obdélná zčásti podsklepená budova, zdobená sgrafity a renesančními štíty sedlové střechy. Objekt byl chráněn jen zdí se střílnami. Stavba byla dokončena někdy před rokem 1594. Dodnes jí můžeme vidět, i když upravenou, neboť tvoří severní křídlo zámku.
V lednu 1616 prodal Blažej Gryspek Mirošov i s tvrzí a okolními vesnicemi Skořicemi, Kolvínem, Trokavcem, Borovnem, Železným Újezdem, Chynínem, Milínovem, Mešnem, Kakejcovem, Příkosicemi, Štítovem a pustými Chylicemi za 45 000 kop grošů míšeňských Vratislavům z Mitrovic. Hned první majitel z tohoto rodu, Adam starší, se v roce 1620 postavil na stranu povstalých stavů, a byl proto odsouzen k zaplacení pokuty. Než ale stačil částku uhradit, zemřel v roce 1624 v Praze. Vdova po něm Saloména Horčicová z Prostého byla nucena pro dluhy zastavovat Mirošov a ten se nakonec dostal do majetku Boryňů ze Lhoty. Později se Marie Magdaléna Boryňová ze Lhoty se provdala za Diviše Františka Vratislava z Mitrovic a tak se zámek dostal zpět do držení rodu Vratislavů.
František Diviš se zasadil zejména o hospodářský rozvoj panství. V roce 1675 dal přestavět kostel sv. Jakuba Většího v Chylicích, kam byl o dva roky později pochován.
Ani jeho potomci, syn Adam František a vnuk Jan Antonín, nezaháleli. Z iniciativy Adama Františka vznikla v Mirošově v roce 1693 kaple sv. Josefa, o osm let později rozšířená na kostel. Když se Jan Antonín stal v roce 1701 hrabětem, jeho nárokům již stará tvrz nevyhovovala a vybral si proto plzeňského architekta Jakuba Augustona mladšího, aby mu vystavěl reprezentativní sídlo. Auguston byl již známý mimo jiné i díky stavbám zámků v Dolní Lukavici a Nebílovech, ve zhruba stejné době jako Mirošov projektoval v Příchovicích, Radnicích či Týnci u Klatov. V Mirošově se architekt rozhodl včlenit do nového zámku původní renesanční zámeček a celý objekt získal půdorys ve tvaru písmena L. V letech 1719 - 1723 tak vznikl barokní zámek s ústředním oválným sálem a mansardovou střechou. Hlavní vchod zámku byl ozdoben kamenným plastickým aliančním erbem, který představuje znaky Jana Antonína Vratislava z Mitrovic a jeho manželky Marie Zuzany Talackové z Ještětic.
Vinou stavby zámku se Jan Antonín zadlužil tak, že již v roce 1723 byla na jeho statky uvalena nucená správa a o tři roky později musel panství v dražbě prodat za 226 200 zlatých. Zemřel 2. 5. 1732 na zámku v Lochovicích. Jako památka na vládu tohoto rodu se do znaku našeho města dostaly červená a černá barva, které byly odvozeny z vratislavského erbu.
Zadlužené panství koupila v dražbě císařská dvorská komora, zprvu byl Mirošov pod správou c. k. české administrace zemských statků jako statek komorní, pak přešel pod správu komorních důchodů a konečně od roku 1834 byl podřízen c. k. vrchnímu báňskému úřadu a okresnímu hornímu právu v Příbrami. V tomto období v něm byli ubytováni a pracovali zde pouze hospodářští a hutní úředníci - purkrabí (hejtman), obroční, pojezdný, šichtmistr, porybný, poklasný, zahradník, vrátný, písaři, lesní správce apod.
V inventáři zámku z roku 1777 je zaznamenáno, že všechna okna měla okenice, přízemní i mříže. V pokojích stála zelená, hnědá či žlutá kachlová nebo litinová kamna. Krby se nacházely pouze v jídelně v prvním patře a v místnosti, kde se hrál kulečník. Od roku 1758 ukazují čas hodiny v průčelí zámku. Přízemí sloužilo především pro kanceláře (ústřední, hospodářskou, hutní) a ubytování nižších úředníků a čeledě, dále zde byla kuchyně a spíže. V prvním patře bychom nalezli pokoje hejtmana, kapli, jídelnu, kulečníkový pokoj, ale i skladovací prostory. Na půdu vedly padací dveře. Využíván byl i sklep, zejména pro sklady. Nacházela se zde i šatlava, v níž byl například v polovině 19. století trestán Václav Křišťál, když v hádce sáhl na vrátného Krupičku a povalil ho na zem.
Po roce 1868 přechází panství do soukromých rukou a majitelé se zde rychle střídají - polští bankéři S. Siedmundt a V. Kirchmayer, podnikatel B. H. Strousberg a J. Colloredo - Mansfeld. V roce 1890 koupilo zámek a panství Mirošovské kamenouhelné těžařstvo za 364 177 zlatých. V letech 1893 - 1897 zde byly provedeny rozsáhlé opravy, zámek dostal novou fasádu, na věži se instalovala korouhev s letopočtem 1895. Dále došlo k úpravám interiérů, mj. byly některé místnosti opatřeny kazetovými stropy a zabudován byl mobiliář. Ve stejném roce se společnost rozhodla zámek prodat, koupil ho dlouholetý ředitel této společnosti Jan Fitz, který však v roce 1900 zemřel. O čtyři roky později zámek a panství prodává vdova, již provdaná Van Dyková, hraběti Bedřichu ze Schönbornu za 610 000 K.
Nový majitel se do Mirošova přistěhoval v květnu 1904. Při slavnostním uvítání, jehož součástí byla i střelba, byl nešťastnou náhodou zabit horník Vavroch. Hrabě se záhy dostal do finančních problémů a při exekucích byla prodána řada předmětů ze zámku. Nakonec bylo panství nabídnuto do veřejné dražby. Mirošovští zastupitelé se ho rozhodli koupit, pokud jeho cena nepřesáhne 360 tisíc korun. Dne 4. 9. 1908 je však přeplatil Max Maendl a získal Mirošov za 420 000 korun (někde uváděno 450 tis.). Po něm ho v roce 1939 zdědil syn Josef. Za Maendlů byly v roce 1910 vysázeny lípy podél pivovaru. Provoz v něm, který byl již dlouho předtím pronajímán, byl definitivně zastaven v roce 1928. Rozparcelovány byly pozemky u bývalé cihelny a prodány do soukromého vlastnictví.
Josef Maendl v roce 1939 emigroval z rasových důvodů a velkostatek byl dán rozhodnutím ministerstva zemědělství z 16. 8. 1939 pod vnucenou správu. O tři dny později ho koupil šéf tohoto rezortu JUDr. Ladislav Karel Feierabend po dohodě s J.Maendlem, kterému byla poslána kupní cena do zahraničí.
Od začátku války žila na zámku Feierabendova manželka s dětmi Ivem a Hanou. Jejich otec sem zajížděl spíše na víkendy. Naposledy zde byl 22. ledna 1940. Po návratu do Prahy však musel utéct do Francie, poté co byla nacisty odhalena jeho činnost v odbojovém hnutí. Později se přesunuje do Velké Británie, kde se stal ministrem financí v Benešové exilové vládě. Zámek spolu s velkostatkem byl jeho rodině zabaven Němci v roce 1940. Okupanti rozdělili velkostatek na dvě části - zemědělskou a lesní. Zemědělský díl byl přidělen německé vojenské správě a na lesní pozemky byl ustanoven vnucený správce František Pavlis. Zámek tak opět sloužil k ubytování a úřadování. Při rychlém odchodu Němců v roce 1945 se ztratila část inventáře, části se stačili zmocnit obyvatelé Mirošova. Zkáza byla dokonána pobytem Rudé armády v květnu až v listopadu 1945.
Po návratu z exilu zpočátku žil L. Feierabend v podnájmu u zubního technika Bohuslava Trachty. Na zámku pobýval teprve po odchodu Rudé armády. Na jaře 1946 se za manželem přistěhovala Hana Feierabendová. V roce 1947 přiznal majitel jmění ve výši 2 642 000 Kčs, ovšem jeho finanční situace nebyla příliš dobrá, neboť musel zaplatit zpětně všechny splátky za hypotéku a navíc ještě dluhy vzniklé v době německé správy.
Po únoru 1948 byl Dr. Feierabend pronásledován komunistiským režímem a byl nucen znovou utéct, tentokrát se svou rodinou na západ. Zámek spolu s velkostatkem byl převeden do vlastnictví státu. Nejprve bylo rozhodnuto, že bude rozparcelován až na zbytek 50 ha, které zůstanou majiteli. Avšak brzy poté bylo usneseno, že bude rozparcelován až na zbytek 30 ha, který bude ponechán jako půdní rezerva. Z této reservy pak vznikl na základě nařízení ministerstva zemědělství od 1. 1. 1949 státní statek a zámek se stal sídlem jeho ředitelství. Podle rozhodnutí téhož ministerstva z 1. 10. 1954 zanikl samostatný Státní statek Mirošov a byl připojen ke Státnímu statku v Čemínech.
Od roku 1964 je zámek památkově chráněn, ani to však nezabránilo jeho chátrání. Již v roce 1960 bylo zjištěno, že objekt potřebuje rozsáhlejší opravy, plot u zahrady byl již napolo zbourán. V červenci 1971 byl zjišťován stav zámku a bylo konstatováno, že je nutná výměna oken, nová fasáda i oprava plastik. Státní statky však na tyto opravy neměly dostatek prostředků. Byly ale ochotny vyklidit dosud užívané místnosti a provést oddělení zámku od hospodářských budov. Samotná budova zámku byla nabídnuta státním orgánům a institucím, které by byly schopné provést opravy.
O zámek projevila zájem Ústřední celní správa, do jejíhož majetku byl převeden od 1. ledna 1972. Od téhož roku fungovala prozatímně v Dobřívě v budově bývalého mlýna celní škola. Plánovalo se, že po dokončení oprav zámku bude škola přesunuta do Mirošova. V letech 1972 - 1973 proto probíhaly na zámku adaptační práce, jejichž náklady byly vyčísleny na 5 milionů Kčs. V přízemí severního křídla se měl zřídit byt, odstranily se zde některé zdi a klenby a vytrhaly se podlahy a dlažby. Ani tento plán nebyl dokončen. V letech 1986 - 1989 byla opět plánována rekonstrukce zámku za 13 mil. Kč, avšak nebyl zajištěn dodavatel. Proto rada ONV Rokycany v dubnu 1988 rozhodla, že se celá akce přesune na devátou pětiletku. A ta, jak je známo, již nebyla.
V rámci restitucí po roce 1990 získala zámek dědička bývalého majitele, dcera JUDr. L.Feierabenda, paní Hana Ludikarová. Pod vedením jejího syna Philipa Ludikara probíhaly od té doby na zámku rozsáhlé opravy.
Díky nim je v současnosti pro veřejnost zpřístupněno hlavní křídlo.